„Když někdo žárlí, všichni ho odsoudí.“ Lenka Pastorčáková o tématu, o kterém se často mlčí.

„Když někdo žárlí, všichni ho odsoudí.“ Lenka Pastorčáková o tématu, o kterém se často mlčí.

Lenka Pastorčáková je známá novinářka, bývalá mluvčí prezidentského kandidáta, reportérka – a taky autorka, která se nebála ponořit do hlubin žárlivosti s takovou intenzitou, že některým čtenářkám doslova naskakovaly červené fleky. 

V Kanopě se její román Žárlivka proměnila v niterný monolog – jako audiokniha, která si na nic nehraje. Intimní a neuhýbavá – otevírá téma, které se často obchází mlčením nebo zlehčuje, i když dokáže ničit životy. Některé věci zní potichu, dokud je neřekne někdo jiný. A najednou jim rozumíte víc, než byste čekali.

O odvaze psát a neuhýbat

• Žárlivka řeže do živého. Vybavíte si moment, kdy jste si řekla: tak a teď o tom už fakt napíšu?

Rozhodujícím momentem pro mě byla situace, které jsem byla svědkem po přednášce z psychologie na vysoké škole. Jeden ze studentů se chystal oženit s chorobně žárlivou ženou a poprosil našeho pana profesora o pár rad do takového soužití. 

Odpověď mě zklamala, vlastně i rozčílila. Jednoznačné doporučení pana profesora znělo - utéct, dokud je čas. Řekla jsem si: To jako vážně? Tohle radí odborníci? Zajímalo by mě, co pak naopak “radí” chorobným žárlivcům, když ti přijdou do jejich ordinace ve snaze zapracovat na sobě, a ještě za to platí. Když je někdo nemocný, všichni o něj pečují. Když někdo žárlí (což bohužel zatím není diagnózou), všichni ho odsoudí. I proto jsem knihu psala. 

• Psala jste ji jako insiderka, nebo jste si držela odstup pozorovatelky?

Něco mezi oběma variantami. Nejsem insider ve smyslu toho, že by šlo o můj příběh, ale ve smyslu hlubokého ponoru do tématu doufám trochu ano. Už jako novinářka jsem vždycky dělala maximum pro to, abych se v tématu perfektně orientovala. Na rešerších k Žárlivce jsem pracovala několik let. 

Mluvila jsem se skutečnými chorobnými žárlivci, které tato nemoc (žárlivost považuji za nemoc) vyřazuje z běžného života, s jejich partnery, s psychology, psychiatry, četla jsem odborné publikace, studie,... Takže sice nejsem odborník, ale insider snad v jistém širším smyslu ano. 

• Říkala jste, že jste měla obavy z vydání. Šlo víc o to, co si pomyslí čtenáři – nebo vlastně o to, co přiznáte sama sobě? 

Šlo hlavně o to, že psát romány byl můj životní sen a Žárlivka byla mou prvotinou.  Vnímala jsem to tedy tak, že na ní se ukáže, jestli moje psaní má nějaký smysl. Dokud je kniha jen ve vašem počítači, stále máte naději. Když už ji ale vydáte, spousta lidí si o ní něco myslí, dokonce i ti, co ji ani nečetli:) Vaše léta piplané dítko je vydané všanc. 

Taky šlo o to, že chorobní žárlivci samozřejmě nejsou příliš oblíbení, tudíž se nedalo čekat ani to, že bude Renáta považovaná za sympatickou postavu. A logicky je snazší uspět se sympatickou postavou, než s nenáviděnou. Zřejmě se mi ale podařilo Renátu vykreslit plasticky, protože čtenáři její kladnou stránku našli a pochopili. Dokonce mi mnozí píšou, že díky mě přestali chorobné žárlivce odsuzovat. 

No a v neposlední řadě, samozřejmě Ich forma, kterou při psaní používám, může vybízet k domněnce, že jde o můj příběh. Pravdou je, že mi jednoduše tato forma vyhovuje nejvíc. 

• Renáta je drsná, nepohodlná postava. Bylo těžké s ní při tvorbě trávit tolik času, nebo vás něčím paradoxně osvobodila?

Právě proto, že jsem jí přisoudila i kladnou stránku a ukazovala její vnitřní boj, snahu se sebou něco udělat a už nikomu neubližovat, nevnímala jsem ji jako zlého člověka, ale spíš jako člověka, který potřebuje pomoct. 

Snažím se nikoho nesoudit, natož odsuzovat. Neřekla bych, že je vysloveně drsná. Navenek často ano, jinak je to křehká, rozbitá duše, která opravdu volá o pomoc. Jejím cílem není ubližovat, ale prostě a jednoduše být konečně šťastná a dělat šťastnými i lidi kolem sebe. Že se jí to nedaří, to je věc druhá. 

• Dneska se hodně mluví o ženském hněvu – o vnitřním napětí, které dlouho bublalo pod pokličkou. Vnímáte žárlivost jako jeho projev? A pokud ano – je to spíš bolest z nedostatku pozornosti, nebo tichý vzdor vůči tomu, co ženy dlouho dusily v sobě? 

Ve spojitosti s žárlivostí bych nerozlišovala ženský/mužsk hněv, protože žárlivost na pohlaví nehledí. 

O poslechu, hudbě a nových vrstvách

• V audiopodobě Žárlivky hraje roli i původní píseň. Byla od začátku součástí příběhu, nebo se zrodila až během příprav audioknihy? 

Od prvních stran jsem pracovala s písní jako s důležitou součástí příběhu; byla to červená nit. Šlo ale o píseň fiktivní, jen jsem ji popisovala. S nápadem přetvořit ji ve skutečnou píseň přišel můj kamarád, pianista Tomáš Kačo, když si román přečetl. 

Nabídl mi, že skladbu složí, a pak mě vyhecoval k tomu oslovit Markétu Irglovou, kterou bych si jinak asi oslovit netroufla. Markéta pak složila text a nazpívala ho, ačkoliv česky obvykle nezpívá. Výsledek je podle mě senzační, a to, jak Kanopa napasovala úryvky písně k hlasu Aničky Brouskové, z toho prý čtenářům běhá mráz po zádech, takže skvělá práce. 

• Změnila Anna Brousková něco na vaší představě o Renátě? Oživila v ní vrstvu, kterou jste třeba původně vůbec netušila?

V prvé řadě chci vyseknout obrovskou poklonu jak Aničce za fantastický výkon, tak nakladatelství Kanopa za skvělou volbu. Podle mě Anička svou empatickou interpretací dokonale vybalancovala Renátinu hysterickou a citlivou stránku, o které jsem mluvila. Dokázala vyzdvihnout onu rozedranost duše, což je pro mě jako pro autorku zásadní, a soudě dle reakcí na audioverzi to stejně vnímají i posluchači. 

• Poslechla jste si Žárlivku jako běžná posluchačka – bez autorského filtru? A pokud ano, co vám to řeklo o knize, kterou jste napsala?

To je zajímavá otázka. Obávám se ale, že i kdybych chtěla sebevíc, od autorského filtru se oprostit nedokážu. Právě proto, že své knihy vnímám jako dlouho piplaná dítka, a na vlastní děti nedokážete pohlížet jako na “cizí”:) 

• Psaní jste měla pod palcem od prvního slova po poslední tečku. Jaké to bylo, když text najednou přebírá někdo jiný – když ho rozehrává interpretka, režisér, zvukař? Nebylo těžké pustit kontrolu?

Když zůstaneme u těch dětí, tak v případě Kanopy jsem to brala tak, že své dítko rozhodně neposílám na převýchovu, nýbrž na wellness:) Měla jsem na toto nakladatelství ty nejlepší reference a nějaké audioknihy od něj už jsem taky slyšela, navíc využívá špičkové interprety. 

A v neposlední řadě jsem měla od Kryštofa Knopa informaci, že se můj text nebude krátit, ani upravovat, takže nebylo třeba bát se, jen se těšit. Byla jsem krátce i na natáčení, krásný zážitek. 

• Když jste psala nejtemnější pasáže, pomáhalo vám udržet si nadhled – nebo jste do toho šla vědomě po hlavě?

Víte, že ani nevím? Když se zamyslím celkově nad způsobem, jakým píšu, tak je určitě spíše intuitivní a živelný, než že bych nějak výrazněji přemýšlela nad tím, co a proč zrovna dělám. 

U Žárlivky jsem do poslední chvíle netušila ani to, jak příběh skončí. Jednoduše jsem nechala postavy, ať mě k závěru samy dovedou. Na začátku jsem měla jen základní premisu; věděla jsem, co chci příběhem sdělit. Takže k odpovědi na otázku - platí určitě bé, po hlavě, jen se asi nedá říct, že vědomě:)

O ženách, vině a vyprávění bez retuše

• Vaše kniha neukazuje jen rozpad vztahu, ale i tichou únavu z každodennosti. Chtěla jste ukázat, že i v čistě povlečené posteli může hořet malý vnitřní požár?

Opět, asi se nedá říct, že jsem to vyloženě plánovala, ale když se zpětně zamyslím, tak máte pravdu, že i tenhle aspekt v Žárlivce určitě je. Do ložnic a hlav nám nikdo nevidí, takže i zdánlivě (nebo na Instagramu) ideální pár může ve skutečnosti zažívat totální krizi. Moji hrdinové z každodennosti rozhodně unaveni jsou, a tato únava graduje až tak, že se jeden z nich přestane ovládat. 

• Hodně čtenářek se v příběhu poznalo. Je to pro vás zadostiučinění, nebo spíš tíha sdílené bolesti? 

Je to pro mě důležité potvrzení, že se mi to podařilo napsat věrohodně, a že se mi snad i podařilo sdělit, co jsem sdělit chtěla - že tedy celé moje snažení mělo smysl. 

• Co podle vás dělá ženský příběh skutečně silným – autenticita, jazyk, nebo něco jiného? 

Nerozlišovala bych ženský nebo jakýkoliv jiný příběh; obecně si myslím, že právě autenticita je dost zásadní pro každý příběh, alespoň já ji jako čtenář sama hledám a vyžaduji. K ní se pak samozřejmě pojí mnoho dalších atributů, ale autenticita je podle mě pro zážitek z četby naprosto klíčová. 

Co bude dál – i mezi řádky

• Po Žárlivce vám vyšel román z politického zákulisí. V čem se psaní tentokrát lišilo? A co jste si slíbila, že už nikdy neuděláte? 

Zásadní rozdíl spočíval v tom, že jsem tentokrát nepotřebovala dělat žádné rešerše. Prostě jsem otevřela počítač a psala. V tom je výhoda psaní o tématu, které dobře znáte. Tím, že jsem strávila několik měsíců v prezidentské kampani, a byly to měsíce velmi intenzivní, mohla jsem si dovolit psát román z tohoto prostředí a maximálně své znalosti vytěžit. 

• Knihožití hledá zapomenuté poklady. Kterou knihu byste sama nejradši vylovila z nejspodnější police a poslala znovu do oběhu – a proč právě tu?

Tahle kniha sice neleží v nejspodnější polici, vede si relativně dobře (vzhledem k tomu, že šlo o prvotinu), ale každopádně si podle mě zasloužila mnohem víc pozornosti, než kolik se jí dostalo. Je to Pět ročních období od Jiřího Klečky, neskutečně krásná kniha. Četla jsem ji před několika lety, a stále mi leží v hlavě. 

(náš rozhovor s Jiřím Klečkou naleznete zde)

• Píšete, čtete, doporučujete. Co je ten motor, který vás žene dál – potřeba být slyšet, nebo být pochopená?

Obojí, jde to pro mě ruku v ruce. Abych mohla být pochopena, musím být nejprve slyšena. Samozřejmě pak ale můžu zůstat nepochopena, a to by mě v případě mé tvorby velmi mrzelo. Vždycky vím, proč co píšu, čeho tím chci dosáhnout. 

Už jako novinářka jsem ráda ukazovala věci z jiných, netradičních úhlů pohledu, a o to se snažím i ve svých knihách. A samozřejmě chci, aby je čtenáři i pochopili, aby je přiměly třeba i k zamyšlení. 

• Vaše první dvě knihy mířily hluboko – do vztahů, do žárlivosti, do politického zákulisí. Co vás láká teď? Je ve vás ještě téma, kterému se zatím bojíte podívat do očí? 

Mám jedno téma, na které si myslím už od nějakých svých dvaceti let, a stále čekám, až k němu dozraju. Nedokážu vysvětlit, v čem přesně je problém, proč si na tohle téma zatím netroufám. Jako bych ho pořád nebyla hodna. Cítím ale, že až se toho konečně ujmu, bude to to pravé a já si to skutečně užiju. 

Podrobnosti si zatím nechám pro sebe:) Momentálně pracuji na společensko-psychologickém románu, který poodhalí další prostředí plné lží, manipulací a intrik, ale nebude mít nic společného s politikou. 

Některé příběhy se musí říct nahlas

Lenka Pastorčáková mluvila roky za jiné – jako novinářka, reportérka i mluvčí prezidentského kandidáta. Dnes mluví vlastním hlasem.

V románu Žárlivka se ponořila do temnoty žárlivosti s takovou silou, že v audiopodobě k posluchači promlouvá ještě naléhavěji.
V knize Kandidát pak odkrývá zákulisí politické kampaně, kterou sama prošla. V obou případech píše s přesností člověka, který ví, o čem mluví – a nebojí se jít až na kost.

Lenka Pastorčáková je zkrátka spisovatelka celým srdcem. Její příběhy nejsou pohodlné – ale právě proto rezonují i dlouho po jejich přečtení či poslechu.

Žárlivka nemluví za nikoho. Ale možná řekne něco i za vás.

S radostí oznamujeme, že další audiopovídka z naší řady KANOPEK bude od Lenky Pastorčákové. 

Těšte se na povídku, která vám zůstane v hlavě ještě dlouho po doznění posledního slova.

Nevíte, co jsou KANOPKY? Jsou to krátké exkluzivní audiopovídky od českých autorů a autorek, které vás vtáhnou do děje během pár vteřin a zvládnete je na jeden zátah. Ideální na ranní kávu, večerní klid nebo třeba jako krátké odreagování během náročného dne.